folk

Sam Lee (UK), 11.10.2022, Praha, Kasárna Karlín. Více informací a vstupenky ZDE.

NOVÝ TERMÍN:

Brìghde Chaimbeul (UK), 4.5.2022, Praha, Punctum – Krásovka

Více informací a odkaz na vstupenky ZDE

Termín „terra profonda“ pochází z italštiny a označuje hlubokou, úrodnou půdu. Vincenzo Lo Buglio je zpěvák a písničkář, pocházející ze sicilského Palerma. Jeho vizionářské texty, bluesová zkušenost a nepřeslechnutelný hlas a lá Tom Waits, mají zásadní na podíl hudbě maďarské skupiny Terra Profonda, která se vyznačuje pozemským a zemitým zvukem, inspirovaným blues, americkou „roots music“, jazzem a východoevropskou lidovou hudbou. Její ozvěny má v kapele na svědomí tradiční lidový muzikant Krisztián Kiss, jazzový a současný feeling potom obstarává basista a saxofonista Mátyás Szabó. Saxofon a irské bouzouki, moldavský koboz a bezpražcová basa dozrávají v jejich hudbě do jednoho organického a originálního zvuku.

Terra Profonda je kapela pro ty, které v ZOO zajímají spíše netopýři než lvi. Mezi jejich písněmi objevíme koketování niterného rhythm & blues s avantgardou, stejně jako nádherné balady, pohřbívající mučivé romance. Jejich smyslné, vášnivé a dramatické skladby rozbíjejí konvenční postupy populární hudby, intenzivní přítomnost silského frontmana, šamanská síla a zároveň křehkost jejich hudby dokáží udělat z každého jejich koncertu rituál. Kompoziční metoda kapely evokuje setkání Ali Farky Tourého s Tomem Waitsem, nebo členů Muzsikás a Wovenhand, rozplývajících se při sklence vína nad hudbou Townese Van Zandta. Teplý, chraplavý baryton Vinceza Lo Buglio vypráví příběhy o zamilovaných námořnících, vyděšených koních, zjizvených a zběsilých pocestných, mizejících nenávratně v temné noci a vy víte, že mu můžete věřit.

Svůj eponymní debut „Terra Profonda“ nahrála kapela ve staré stodole v Německu. Všechny nástroje byly snímány overhead mikrofony, aby zachytily co nejpřirozenější a nejživější zvuk. Jejich druhé album „For the Sake of the Mountains“ vyšlo v roce 2019. Nahráli jej opět živě, tentokrát v kapli na maďarském venkově.

PRESS

Terra Profonda: Přestaneme se snažit… a máme novou píseň! Rozhovor, Radio Proglas

Kytara, ukulele, folk, blues, tango, americana a dolce vita, tak zní ve zkratce italské duo Ilaria Graziano & Francesco Forni. Své písně zpívají anglicky, francouzsky, španělsky a přirozeně také v italštině. Na jejich nezapomenutelných koncertech se cítíte jako na cestě, spojující Mexiko,Texas a Argentinu s jejich rodnou Neapolí. I když je občas někdo přirovnává k dvojicím jako Snakefarm, The White Stripes, Gillian Welch a David Rawlings nebo Isobel Campbell s Markem Laneganem, Ilaria a Francesco mají svůj vlastní hudební recept, postavený na jednoduchých ingrediencích – výrazných hlasech a akustických nástrojích. Oba dva mají kořeny u divadla a filmu a na kontě nespočet spoluprací s umělci jako Yoko Kanno, Marianne Faithfull, Roberto Saviano nebo Paolo Sorrentino. Ve spojení s jejich spagetti-westernovými hudebními výlety nelze nevzpomenout na velkou tradici italských filmových skladatelů jako jsou Ennio Morricone, Nicola Piovani, Riz Ortolani a dalších. Není divu, že dramatická nálada některých jejich písní mnohdy filmový soundtrack připomíná.

Na svém posledním albu „Twinkle Twinkle“se inspirovali svými cestami a univerzálními zážitky v čase a prostoru, které ovlivňují naše emoce a rozhodnutí. Název alba odkazuje k nejjednodušší, ale věčné melodii a představuje zvláštní jiskru, odlišnou pro každého z nás. Hvězdu, která nám svítí v noci a ukazuje nám směr v jakémkoli zmatku, mlze, v temnotě.

Nejosobnější album své hudební kariéry vydal 7. února na labelu Indies Scope písničkář David Pomahač. 

Ve srovnání s Pomahačovým předchozím projektem, urban-folkovým duem Kieslowski, značí novinka Do tmy je daleko posun v tvorbě, ať už v textech jdoucích na dřeň či příklonem k elektronice. Svůj podíl na tom nese i citlivá produkce Tomáše Havlena (Zvíře jménem podzim, Spomenik, Post-hudba aj.)

„Je to má zpověď o každodenním hledání světla, aniž bych si byl jistej, že vůbec někde nějaký je. O životě ve tmě s depresema, o všudypřítomným pocitu samoty, o lásce, kterou umím jen těžko dát najevo, o ztrátách a chuti se z toho všeho dostat a vidět světlo, cítit teplo. Myslím, že osobnější album bejt nemohlo. Odhalil jsem úplně všechno,“ říká Pomahač.

David Pomahač založil projekt Bez peří, devět let strávil v Houpacích koních, tři roky prožíval večírek doprovodné kapely Xaviera Baumaxy. Rok 2010 dal vzniknout duu Kieslowski. Písně stojící na zvuku kytary, piana, dvou hlasech a Davidových textech si získaly početnou fanouškovskou základnu a naplněné koncerty doma i v zahraničí. Kieslowski vydali tři alba, několik EP, byli nominováni na hudební cenu Apollo.

Miniturné k novince Do tmy je daleko zahájí Pomahač 21. 2. v Třebíči, dále vystoupí 22. 2. v Novém Městě na Moravě, 27. 2. v Plzni a na konec 11. března v pražském Café V lese, kde proběhne křest alba Do tmy je daleko. Pomahače čekají také festivaly, třeba Žižkovská noc či poličský Colour Meeting.

www.facebook.com/davidpomahacmusic

YouTube:

Stíny

Do tmy je daleko

Martin E. Kyšperský je zpěvák, kytarista a autor skladeb kapely Květy. Získal mnoho ocenění, například Vinyla nebo Anděl (čtyřikrát za kapelu, jednou sólo). Věnuje se i aranžování a natáčení hudby pro jiné umělce, složil hudbu pro Divadla Reduta, Na provázku, Marta, Městské divadlo Zlín, pro řadu rozhlasových her a také pro dva celovečerní filmy a písně pro seriál Svět pod hlavou, oceněný Českým lvem. Založil kapelu Mucha a nahrál s ní dvě alba. Řadu jeho textů zhudebnila Lenka Dusilová. Hrál s písničkářem Jakubem Cermaque, experimentátorem Tomášem Vtípilem, bluesmanem Janem Ficem a dalšími.

Jako příležitostný herec natočil okolo desítky seriálů a filmů, jako například Případ pro exorcistu, Světlu vstříc, Trpaslík, Rédl, Přes prsty, Dáma a král, Nonstop lahůdky a další. S kapelou si zahrál i ve Francii, Srbsku, Holandsku, na Ukrajině a v Rakousku. Především však vystupuje v České republice, a to právě i kvůli akcentu na texty, které jsou dlouhá léta oceňovány kritikou pro svůj originální jazyk. Je jedním z poeticko-surrealistických mluvčích své generace. Sólové koncerty znamenají možnost bližšího kontaktu s publikem a jiný pohled na ty nejdůležitější písně z celé jeho autorské dráhy.

Ať už se vám líbí country, irish-punk na způsob The Pogues, křehké písně Sinnead O’Connor, mužné balady Glena Hansarda či třeba hvězdní U2, vězte, že někde u kořenů těchto a mnoha dalších muzikantů lze najít pramen, ze kterého všichni čerpají: irskou hudbu. A mezi ty, kdo staletou bohatou tradici úspěšně a po svém přenášejí do 21. století patří Ye Vagabonds.

Jejich poslední album The Hare’s Lament, zpracovávající tradiční písně i objevy z unikátního rodinného archivu, vyšlo letos na jaře. Ye Vagabonds za něj získali několik nominací na ceny BBC Radio 2 Folk Awards a RTÉ Radio 1 Folk Awards a stali se kandidáty na senzaci roku.

Bratři Brían a Diarmuid Mac Gloinnové, od mala obklopeni hudbou, prošli nenahraditelnou školou pouličního hraní. Když z rodného Carlow přesídlili do Dublinu, brzy se stali pevnou součástí tamní folkové a bluesové hudební scény. Debutové eponymní album z roku 2017 přineslo originální směs irské tradice, anglického folku i záoceánské apalačské muziky a zaujalo jak v Irsku tak ve Spojeném království. K jejich vzestupu výrazně přispěl i Glen Hansard, který Ye Vagabonds vzal s sebou na evropské turné v roce 2015 a o rok později je pozval na velký reprezentativní koncert Imagining Home do National Concert Hall of Ireland.

17. prosince máte šanci slyšet tuhle čerstvou irskou krev poprvé naživo v Praze, v dejvickém Potrvá. Vstupenky budou k dostání na místě za cenu 250 Kč.

Flook: Nezapomenutelné příběhy beze slov

Text: Jiří Moravčík

Návrat kultovní anglo-irské skupiny Flook po čtrnácti letech má doslova nádech senzace. Vynikající album Ancorastíhané oslavnými recenzemi bylo bez dlouhých řečí v prestižní anketě BBC Radio 2 Folk Awards nominováno na nahrávku roku 2019 a kvarteto na bouřlivých koncertech znovu potvrzuje dávné upozornění magazínu fRoots: „Připravte se na subtilní oheň, hráčský důvtip a rytmickou sílu. Ti báječní lidé na vás z rohu hojnosti vylijí tolik velebného muzikantství, až se z toho málem zalknete.“ Čtveřice vystoupí po třinácti letech v Čechách, fanoušci z celé republiky míří 12. listopadu do pražského Rock Café.

Návrat v takovém stylu nebude pro příznivce Flook asi žádné překvapení, natolik jedinečná skupina předhonila kdysi dobu, nicméně i ti nejvěrnější začali v uplynulých letech spíš vzpomínat než předpokládat, že ji ještě někdy spatří či uslyší z nahrávky. Nedoufali ani pamětníci explozivního pražského koncertu z roku 2006, kdy Flook lidem nadobro vymazali z hlavy poslední zbytky otravné new age keltománie.

Rozrazit dveře, jako by je zavřeli teprve včera, nebylo pro Flook příliš složité. Jejich přetrvávající úspěch pramení ze zcela intuitivního napojení čtyř brilantních instrumentalistů s nezměrnou fantazií, kterým na sebe prostě stačí kývnout, začít hrát a neustále na sebe reagovat, důvěřovat si, mít nezpochybnitelnou víru v sebe navzájem.

„Dávám dobrý pozor, jak se ostatní tváří, vnímám, co si myslí, a pokud vidím záblesk zájmu, pak je vše v pořádku a začínám ztrácet zábrany, “vysvětlila flétnistka a akordeonistka Sarah Allen. Spolu s Edem Boydem (kytara, buzuki, klavír), Brianem Finneganem (tin whistle, flétna) a bodhranistou John Joe Kellym patří mezi nejvýraznější hráče irské a britské moderní tradiční scény. Sami za sebe i s jinými: Sarah mimo jiné dlouho hrála s The Waterboys, Ed je zároveň členem famózní skupiny Lúnasa, Brian vydává pozlacené sólové desky a John Joe zůstává tím, čím byl vždy: pravděpodobně nejlepším světovým hráčem na bodhrán. Jak říká Ed: „Kdo potřebuje bicí soupravu, když má Johna?“

V erbu mají Flook vášeň a dovednost. Nakládají s druhem horečné energie a ustavičně zdokonalovaným aranžérským citem pro komunikaci mezi nástroji a jejich vzájemné ovlivňování. I při pověstné pekelné rychlosti vnímáte u Flook požitkářské pohrávání si se silnými melodiemi, jejich intuici pro prchavou lyričnost, vracející se v mnoha ozvěnách. Nepotřebují hlasy ani slova a přesto vyprávějí nezapomenutelné příběhy. Irskou tradiční hudbu berou Flook jako neuzavřený prostor, v němž s neúnavným důvtipem novátorsky mísí dávné dědictví s moderním rozhledem a přesahy do Bretaně, Středomoří nebo jazzu.

Flook určitě poznáte na první poslech: dvě flétny, navíc každá z jiného hudebního žánru, dávají skupině punc naprosté originality. „Začínala jsem s klasickou flétnou a hrála hlavně na příčnou flétnu a altovku, nevycházím z prostředí tradiční hudby. S klasickou hudbou jsem sekla, když jsem se dostala k jazzu. Začala jsem znovu improvizovat a cítila se k tradové scéně přitahována, i když o sobě stále nemluvím jako o tradové hudebnici. Jsem takový podivný hybrid,” tvrdí o sobě Sarah.

Po celou dobu dvacetiletého příběhu, do kterého zpočátku patřil také flétnista Michael McGoldrick, připomíná kvartet žraloka – nadobro se zastavit, zemře. Ani během několikaleté hibernace, ukončené nesmlouvaným voláním fanoušků po návratu, Sarah aspol. nelenili: věnovali se vlastním projektům a přemýšlení o budoucnosti. Název nového alba Ancora z latiny překládáme jako kotvu; znamená ale také naději a nejvíc se podle Eda vztahuje k citátu Michelangela, který v sedmaosmdesáti letech prohlásil:“ancora imparo” – tedy stále se učím. Jak příznačné pro Flook! Vždyť jim by stačilo jen pokračovat, navázat na předešlé úspěchy, jet na jistotu. Jenomže to by nebyli oni – kapela neustále čelící dalším výzvám. Většinu skladeb složila Sarah s Brianem, nerozpakovali se však vypůjčovat a inovativně se napojit na melodie současných hvězd: irského dudáka Jarlatha Hendersona nebo fenomenální houslistky Zoë Conway.

Na zdání, že Flook se dokážou pouze odpočítat a vyrazit do irského trance zapomeňte: nadále ohromují složitě aranžovanou a propracovanou, s bohatým doprovodem netradičních nástrojů vyšperkovanou hudbou, bez soucitu s tradicionalismem. Posloucháme sakra moderní ozvěnu tradic a věrohodně obhájenou nutnost nezastavit se – ano, jak ten žralok. Nemůžeme ani opomenout exkluzivní hosty alba Ancora, kdy co jméno, to rána do stolu: Phil Cunningham (klavír), Amadou Diagne (perkuse), Philip Henry (lap steel guitar), Trevor Hutchinson (kontrabas), Matthias Loibner (hurdy-gurdy), Patsy Reid (cello, viola) nebo Mark Tucker (theremin).

I bez nich si listopadový koncert Flook nenechte ujít – byli byste sami proti sobě. A přišli o možnost zažít „čtyři skvělé hudebníky a čtyřnásobně skvělou hudbu“.

„one of the best voices in music“ – T Bone Burnett

Tim Eriksen je jeden z nejpozoruhodnějších zpěváků americké „roots music“, který „spojuje kořeny a současnost s punkovou bezprostředností, která vás nechá stát s otevřenými ústy“. Pokud si nejste úplně jistí, co byste měli očekávat, vzpomeňte si na film „Návrat do Cold Mountain“ s Nicole Kidman a Jude Law v hlavních rolích, které Tim učil zpívat staré Sacred Harp chorály, které potom zazněly ve filmu.

Muzikant neobvyklé naléhavosti a vynalézavý multiinstrumentalista, jehož interpretace starých mordýřských balad, milostných písní, gospelů a tanečních melodií z Nové Anglie a naléhavých harmonií nejstarší americké hudební tradice Sacred Harp s všudypřítomnými stopami apalačské a irské hudby mu vynesly nadšené ohlasy publika po celém světě. Vokály, při kterých vám běhá mráz po zádech, kombinuje s vynalézavým doprovodem na banjo, housle, kytaru nebo bajo sexto a vytváří tak svůj osobitý styl hardcore americana, který se pohybuje od syrového sólového hlasu bez doprovodu na albu „Soul of the January Hills“ přes velmi civilní zpěv s bajo sexto na vánočním albu „Star in the East“, až po svěží, mnohovrstevnaté aranže na „Josh Billings Voyage“, Northern roots albu z imaginární vesnice Pumpkintown.

Eriksenovy vlastní skladby, které na NetRhythms UK popsali jako „podivuhodná a originální díla“, se objevily ve filmech jako je „Chrystal“ (Billy Bob Thornton) nebo dokument „Behold the Earth“. Mezi další Eriksenovy počiny patří velmi významný podíl na hudbě k oscarovému snímku „Cold Mountain“ (Anthony Minghella) z roku 2004, stejně jako spolupráce na Grammy nominovaném album „Across the Divide“ s afrokubánským world-jazzovým pianistou Omarem Sosou z roku 2010.

Tim Eriksen zakládal a jako frontman působil v několika kapelách, především v prorockých, kultovních Cordelia’s Dad, kteří se svým folk-punk-noise předběhli dobu o 20 let, dále v Northampton Harmony (shape-note singing quartet) nebo Zabe i Babe (bosenský folk pop). Je pravděpodobně jediným hudebníkem, který sdílel pódium s tak vzdálenými muzikanty jako Kurt Cobain a Doc Watson, absolvoval koncerty v mekce ranného punku CBGB, s Omarem Sosou hrál v legendárním Blue Note, ale jako sólista vystoupil i v Carnegie Hall v symfonickém díle Evena Chamberse „The Old Burying Ground“. Mezi osobnosti, se kterými kromě výše zmíněných spolupracoval, můžete najít jména jako Sting, Jack White, Ralph Stanley, Elvis Costello, Steve Reich, Yo Yo Ma, Steve Albini, Joe Boyd, T Bone Burnett nebo Alison Kraus. Jeho mediální vystoupení sahají od Prairie Home Companion až po předávání Oscarů.

Ačkoli Eriksenova zvídavost a vášeň jej, vedle americké roots music, vedly mnoha hudebními cestami – od punk rocku a shape-note gospelu přes jihoindickou klasickou hudbu a bosenský folk pop až po world jazz a současnou symfonickou hudbu – všechny jeho cesty spojuje intenzita, přímočarost a autorita, které se spojují v hudbě, která zachycuje pravdu o lidské zkušenosti a vyjadřuje ji bez příkras a omluv.

I když by se mohlo zdát, že jeho kariéra hudebníka mu zabírá veškerý čas, není to zdaleka všechno. Tim Eriksen je navíc etnomuzikolog a pedagog a věnuje se rozsáhlému výzkumu shape-note singing (zpívání podle tvarových not) v Nové Anglii a úctyhodné tradici čtyřhlasé harmonie Sacred Harp. Je zakladatelem v současnosti největšího světového sjezdu zpěváků Sacred Harp v Northamptonu ve státě Massachusetts. Podle slov redaktora časopisu Paste, Joshe Jacksona „nikdo neudělal více pro oživení zpěvu Sacred Harp mezi mladou generací“.

Eriksen vyučuje na amerických univerzitách jako např. Dartmouth College, Amherst College, Smith College, The University of Minnesota, Hampshire College a Wesleyan University kurzy American Balladry, Global Sounds, Film Music from Hollywood to Bollywood, American Music a Songwriting. Kromě toho vedl stovky hodinových až týdenních workshopů a seminářů o shape-note singing, dějinách americké hudby, baladickém zpěvu a instrumentálním doprovodu na festivalech, univerzitách, v muzeích a uměleckých centrech, včetně Smithsonian Institution, Harvardovy univerzity, sjezdu Společnosti pro etnomuzikologii, Camp Fasola (Anniston, AL).

V České republice vystoupil na festivalech Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, Colours of Ostrava, Skautská Alternativa a dalších.

Občas vám někdo (třeba Earth Music 🙂 ) delší dobu nebo opakovaně nabízí kapelu/umělce, říkáte si, jo, to je docela dobré, ale chybí tomu koncovka a kapela u vás ještě pořád nehrála. A potom ji konečně uvidíte naživo a nechápete, proč jste s tím tak dlouho váhali. Jedním z takových případů jsou MiraMundo z Barcelony. Krásná, lehounká, prosluněná hudba a stejně takoví muzikanti, lidé, s kterými máte pocit, jako byste se znali odjakživa.

MiraMundo jsou novým přírůstkem do naší agenturní rodiny a než zprovozníme jejich profil tady na našem webu, můžete se podívat na jejich 3 nové videa z nedávno vydaného alba. A pokud věříte mému dobrému hudebnímu nosu, tak nečekat a rovnou si je zabookovat.

MiraMundo – Slitter
MiraMundo – Alma de papel
MiraMundo – Angeli de la notte